Zbáznila jsem se

19. listopadu 2013 v 20:27 | Ananas |  Ananas
Jo. Asi jsem se fakt zbláznila. Proč? Jak to mám vědět? A jak jsem se zbláznila? No, nejspíš ne zrovna tím, že bych prohlásia školu za zbytečnou. Ale na tom nesejde. Možná, že tenhle článek později smažu, ale ať už sem napíšu cokoliv, teď to rozhodně zveřejním. Lidi zlatý, dneska se fakt děly věci. Ale když já ani nevím, co všechno vám můžu říct. Bývala bych sem napsala úplně všechno, ale jednak je tu stejně nula čtenářů a jednak si nejsem jistá, jestli chci všechno psát zrovna sem. Ani nevím. Možná to na jiný web to napíšu, ale všechno s jinými významy a tak... No, odkaz vám dávat nebudu. Ale nechápu svoje kamarády, jak mě můžou vystát. Řekla bych, že všechno co se mě týče je děs. Ono se mi stačí jenom podívat do obličeje a už si přejete abyste oslepli. Natož když mě někdo zná, to si myslím, že teprv se mě chce zbavit. Ale nejsem tu od toho, abych se tu litovala nebo si stěžovala. To spíš zrovna já bych měla zvednout náladu vám, ne? Ale znova: komu asi, když sem stejně nidko nechodí??? Zbytečné.


Těším se, až budu dospělá. Né kvůli tomu, že "být dospělá je fakt hustý", ale proto, že mi konečně nebude mít nikdo právo kecat do života. Když budu někam chtít jít, tak prostě půjdu. Když budu chtít něco udělat, tak to prostě udělám. Když se zničehonic rozhodnu nasednout na letadlo do Seoulu, tak na něj prostě nasednu a hotovo! Co má kdo právo mi říkat, že na to nemám právo?

A kdoví, jak budu za ty léta vypadat, co budu mít vystudováno, jaké budu mít zaměstnání, s jakýma lidma se budu scházet a kde budu bydlet? Ale kdybych to všechno věděla dopředu, nemělo by to už smysl. Přišla bych o všechno to úsilí, protože ať už bych s tím spokojená byla nebo ne, nemohla bych s tím nic udělat, protože by to bylo jako kdybyste sotva začali číst knížku a už byste se mrkli na konec "Ahá, tak takhle to tedy dopadne...". No co myslíte? Komu by se chtělo číst celou tu bichli, když už stejně ví, jak skončí? No, někomu možná ano, ale každému ne. A když bych věděla, jak já skončím, už bych se tím podvědomě řídila a stejně bych tak skončila, ať bych o to stála nebo ne.

A o tom jsem sem vlastně nepřišla psát. A o čem teda? O ničem. Nepřemýšlela jsem nad tím dopředu. Prostě jsem sedla a už to jelo. Najednou tu máme článek jako řemen a já jsem pořád nervózní. Vůbec se mi tohle nelíbí. Tohle všechno, tahle realita, tenhle systém, tahle chvíle. Chci prostě pryč. Co kdybych se teď odhmotnila a pak zase zhmotnila jako někdo úplně nový? Vypadala bych přesně tak, jak bych chtěla, uměla a vděla bych to, co bych chtěla a tak... Někomu může připadat divné, že jste se vlastně nenarodili, nýbrž "prostě zničehonic objevili tak, jak mě teď vidíte". "Ty jseš určitě padlá na hlavu, zavolej si do Dobřan, tam z tebe udělají konečně normálního člověka." Jenomže kdo by chtěl sakra být normální??

Když se podíváte na ten dav. Všichni se řídí všemi těmi debilními pravidly, jen proto, aby do něj zapadli a byli normální. Co je na tom sakara tak úžasné?? To, že vypadáte stejně jako těch dalších stoosmdesách debilů? To, že si vás nikdo nepamatuje, protože nevyčníváte?? Průměrný člověk, rovná se normální člověk. A copak ti lidé, které obdivujeme jsou taky normální?? Vždyť kdyby byli, kdo by si jich všiml??

Ale víte co. Nevadí. Zatím to přetrpím. Už jenom pár měsíců a pak začneme od začátku. Nový život. Nový dojem. Nový příběh. Nikdo nebude vědět, jací jste byli předtím, bude vás soudit jenom podle toho, jací jste teď. Ale stejně se tam najdou takoví kreténi, kteří se budou chovat jako by vedle vást stáli už od narození. Prostě si nevyberete. Ale zároveň je šance, že potkáte někoho nového, někoho kdo vám porozumí. Uvidíme...

Mám chuť ječet. Co to teď sakra dělám?? PROČ??? PROČ PROBOHA?? CO DĚLÁM ZROVNA TADY??!!! Ale prakticky anonymním článkem na blogu, který nemá žádné čtenáře stejně nic nezmůžu. Můžeme říct, že je tohle můj deníček. Jenom se musí trochu počítat s tím, že by si to někdo někdy mohl přece jenom přečíst. Na internetu se nikdy nic neztratí.

Asi mi praskne hlava. Snažím se toho smutnu, vzteku a nervozity zbavit. "Jdi pryč!" křičím v duchu. Zkoušela jsem se z toho "vyskákat" s písničkou Time's up od Led Apple a dalšími, ale stejně to zabralo jenom na chvíli. Popřejte mi šťastný boj, loučím se s vámi....


Ananas



 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Choi Mari Choi Mari | Web | 20. listopadu 2013 v 14:42 | Reagovat

Takové pocity taky občas mívám. Že to všechno stojí za velký kulový a já se prostě měla narodit jinde (co říct, výchovní Asie je můj osud).
S návštěvností si nic nedělej, já měla první rok a půl nulovou návštěvnost. Když to nevzdáš, tak se určitě najde někdo, komu se tvůj blog zalíbí.
A s tou dospělostí...moc se neraduj. Já se toho hrozně děsila a bylo proč. Jestli jsem si myslela, že můj život před maturitou stál za nic, tak po ní je to daleko horší.

PS: Jako milovníka k-popu bych tě chtěla poprosit o vyplnění tohoto dotazníku: http://login.oursurvey.biz/9187 Díky.

PPS: Doufám, že ti můj komentář alespoň trošičku zlepší náladu.

2 Bramboráček Bramboráček | 21. listopadu 2013 v 10:42 | Reagovat

Moje řeč sestřicko. Úplně mi mluvíš z úst. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama