Všechno a nic

15. dubna 2014 v 8:04 | Ananas |  Povídky
Včera jsem dostala neuvěřitelnou chuť psát. Vznikla z toho taková podivná jednodílovka. Nechci jí popisovat, vždyť si jí za chvíli (prosím :D) přečtete. Jen doufám, že mi někdo řekne, co si o tom myslí, protože když si sama nejsem jistá, že se mi to líbí, tak jak pak mám posoudit, zda to stojí za to nebo ne? :)

Táhlé jemné melodie dávaly tichu zvuk. Žádný nástroj ve skutečnosti nevydal ani hlásku, ale přesto jsem se kolébala na vlnách nadpozemské hudby. Unášela mě nad mořem i pod ním, ve vzduchu i mimo něj, po zemi i hluboko pod jejím povrchem, světlem a tmou, životem a smrtí, bolestí a štěstím, porozuměním a uvědoměním. Cítila jsem sama sebe jako součást jednoho obrovského jednotného vědomí, a přece jsem jsem si připadala sama. I přestože mi kradla pevnou půdu pod nohama, dávala mi jistotu a stabilitu, nebi mi ji spíš ukazovala ve mně samotné.

Aniž by cokoliv říkala, dávala mi odpovědi, mluvila ke mně, aniž by potřebovala slova. Konejšila mě, povzbuzovala a ukazovala mi, kde v sobě mám najít to nekonečné štěstí a lásku. Stála přímo přede mnou, hleděla mi do očí a hladila mě ve vlasech, svým dotekem připomínala mořský vánek, nikoliv lidskou ruku. Bouřila se jako vichřice, ševelila mezi stromy a třepotala listím, vzrušeně a naléhavě mě zvala na svou cestu. Na naši cestu. K oceánům i do nebes, do jeskyní a podzemních labyrintů i mimo prostor a čas. Po hvězdách a galaxiích, oklikou nebem, podsvětím i nekonečnem. Dimenzemi, sférami, cizími vesmíry. Chtěla mi ukázat všechno, co sama objeví. Pronikala mnou samotnou, vycházela ze mne, byla mou součástí, a stejně mi byla nejlepší společnicí. Toulaly jsme se vším i ničím. Bez konce i začátku.

Něco mě tvrdě udeřilo do zad. Melodie zanikla, hudba se ztratila. ,,Nespi!" prskal mi nějaký ohavný obličej do tváře. ,,Zase si představuješ ty tvý kraviny, co? Ty víly a kouzla nebo co je to za pošahanosti." Roztřásla jsem se. Nevěděla jsem, co mám dělat. Vytřeštěné oči jsem zabodla před sebe a nebyla jsem schopná dýchat. Absolutní štěstí bylo ve vteřině vystřídáno absolutní beznadějí. Po tváři mi začaly stékat horké slzy. Ohlušil mě řev a smích. To nebyl krásný smích. Byl tak nepříjemný, jak to bylo možné. Obrátila jsem pohled k jeho zdroji. Banda puberťáků vychovaných televizí. Jestli jste kdy kde chtěli hledat naprosté nepochopení, našli jste jej tady. Ve škole. Chtěla jse se sebrat. Zavřela jsem na chvilku oči. Ještě jsem nezapomněla, že jedinou podporu si mohu poskytnout jedině já sama. Ale z mého snažemí mě vytrhla další herda do zad. To mi bylo poslední kapkou.
Otřela jsem si slzy a naštvaně vyskočila na nohy. Zhluboka jsem dýchala a vřelo to ve mně. Měla jsem chuť jim všem co nejlépe popsat, jak se mi tohle všechno protiví. Ale ať bych jim dala sebedelší proslov, nejen že by neposlouchali, nic by si z toho nedělali, ale ani by to nic nezměnilo. Všechno, co jsem jim tak moc chtěla říct, bylo obsaženo v jediné myšlence, v jednom pocitu, jenž nebylo možné vyjádřit slovy. Ale nakonec jsem to správné přece jen našla. ,,Ne." To překvapivě a dokonale vystihovalo naprosto všechno. Samozřejmě, že to nepochopili. Ale to jsem ani neočekávala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama