Zásek a hlavotřískač (aneb megavyčerpávající porce novinek)

14. dubna 2014 v 9:38 | Ananas |  Ananas
Ugh. T-T

Vůbec jsem nepochopila, co se děje. Netuším totiž, jestli je to dobře nebo špatně. A taky se se Mnou a Mnou zase nemůžu shodnout. Už jsem tu o tom určitě párkrát psala. Že si někdy připadám tak nějak psychicky rozpolcená, nebo spíš roztrojená. A že se sama se sebou v duchu neustále dohaduju, a bývá to tak, že jsem tři osoby zároveň. A sice se většinou dvě z nás hádají a ta třetí se moc nezapojuje, ale kdybych nás měla nějak charakterizovat, řekla bych, že jedna z nás je děsný bručoun, pořád je s něčím nespokojená nebo na něco naštvaná a hodně si stěžuje a bývá nerudná, ta druhá je někdy ustrašená, jindy nejistá a nejradši by žila život bez nejmenších komplikací, protože jí všechno vždycky vyvede z míry. A ta třetí se někdy topí v záplavách euforie, jindy má chuť se strašně litovat a zároveň tak nějak převládá. Je to tak jaksi "hlavní" Já, nebo jak bych to řekla. Sama si tím nejsem moc jistá.

Každopádně tohle je nejspíš velice dobrá zpráva pro můj blog. Totiž ne to, že jsem roztrojená osobnost, ani to že jsem sem moc dlouho nic nenapsala, ale to že jsem nemocná. Takže budu doma, a až dočtu brzy všechny čtyři půjčené knížky, dopíšu kapitoly do tří povídek jejichž jsem spoluautorem, dočtu kapitoly povídek, které jsem slíbila dočíst a okomentovat a tak dál, dostanu se k nějakému článku. Možná i dvěma :D (což mám teď vlastně splněno! juchů)

~~~


Myslím, že mám zase nějakou svojí minipsychokrizi. Jednak mi připadá, že nemám talent absolutně na nic, jednak taky že všechno co dělám stojí za prd, že jsem všude tak nějak páté kolo u vozu a že jsem se zasekla na mrtvém bodě a jsem úplně ztracená. Nic nikam nespěje, každý den je stejný, mění se mi akorát rozvrh, a nic pořádného se neděje. Teda krom teďka. Jak se ta rutina pořád neměnně opakovala, začala jsem z toho šílet, protože jsem si připadala, jako bych se motala v bludišti a nemohla najít cestu ven, všechno mi připadalo stejné. Navíc neustále utíkám v mysli za svými sny a těším se, až si je splním, a jak se pořád ten školní rok zdá nekonečný, mám pocit, jako bych upadla v zataracení nebo co.Nejdřív se mi zdá, že už se ke svým cílům blížím, ale postupně mi začne připadat, jako by se to spíš oddalovalo.

A škola je pro mě naprosto hororovým místem. Nejde ani tak o to učení. I když o to samozejmě taky. Jde ale i o některé příšerné spolužáky, kteří se nějakým nepochopitelným způsobem zjevně vyžívají ve znepříjemňování mého života a kažení mé nálady, jde i o učitele kteří se mě snaží přesvědčit, že jsem líná nevděčná nevychovaná veš, jde o stresující školní obědy, které by většinou ani pes nesežral (no dobře, to jsem trošku odlehčila), a jde hlavně o to, že je to místo/zařízení/věznice/ústav, jehož cílem jako by bylo úplně potlačit mě samotnou, mojí svobodu, moje názory a přesvědčení. Proč asi nechci při hodinách nic říkat? Protože když se to neshoduje s učebnicovými bláboly, tak to prostě je špatně a já zasloužím zavřít do Bohnic.

A vím moc dobře, že za svojí nemoc si můžu sama. Přála jsem si být nemocná. Ne že bych se o to snažila nebo tak. Starala jsem se o sebe tak, jako vždycky, ale prostě jsem začala toužit po nějaké jenom lehčí nemoci, třeba na týden. Jednou jsem si to už takhle přála, a zůstala jsem týden doma s kašlem a bolením v krku, ale jinak to byla taková "příjemná", nesužující nemoc (tím mám na mysli, že to nebylo nic krkolomného, z čeho by se mi chtělo umřít), ale stejně jsem měla příšerné výčitky svědomí, že jsem sama sobě něco takového vůbec přála. A nebylo to z nějaké nenávisti sama k sobě. Bylo to jen přání se na chvíli osvobodit z toho moderního koncentráku pro děti. Protože jsem měla pocit, že kdyby už se něco nestalo, pokoj v nějakém ústavu (tím tentokrát nemyslím naší "školu") bych měla jistý.

A tak jsem si přála nemoc i teď. Začalo to rýmou. Já jsem si nejprve přála něco jako prve ten kašel, ale zároveň mě hryzalo svědomí a chtěla jsem být zdravá. A tak jsem si nebyla vůbec jistá co chci. A řekla bych, že minulý týden jsem dost chtěla onemocnět, abych se vyhnula hrůzám, které mi přibyly v diáři navíc. A tak teď tedy sedím doma s angínou. Zezačátku to bylo fakt příšerné, ale já si tak urputně přála se uzdravit, už jsem o tom vůbc nepochybovala, ale ono se to nakonec o dost zlepšilo, takže teď do sebe jen hrnu ty jedovaté chemikálie (lepší nečíst v příbalových letácích jejich vedlejší účinky), které mi prý mají pomoct. No, aspoň doženu tu neaktivitu na blogu, ne? :D

~~~

Dost se mi ale ulevilo. Konečně zase slyším svoje vlastní myšlenky. Předtím jsem se nad něčím chtěla zamyslet, utřídit si všechno v hlavě, ale to bylo zase "Soustřeď se na výklad!", "Dávej pozor!", "Pojď už, nemáme čas!", nemluvě ani o debilních poznámkách, otázkách, rádoby vtípcích a všeříkajících pohledech čtyř debilních kluků, kteří činí můj pobyt v moderním koncentráku pro děti ještě nesnesitelnější. Chtěla jsem psát povídky, jenomže jak jsem je měla nějak promyslet, když nic nemělo ani příležitost se mi uležet v hlavě? To byl pořád samý spěch, shon a všechno pro nic. Měla jsem i období, kdy jsem měla mysl téměř úplně zablokovanou. Nebyla jsem schopná zformulovat pořádnou větu, nebo jsem měla nesmírnou chuť napsat nějakou povídku, ale všechny myšlenky jako by se mi v hlavě zamotaly, nemohly se tak dlouho utřídit, nestíhaly to, a tak se tam kupily a já byla nějak zaseklá. Už to z většiny pominulo, jak jsem začala psát tu povídku, která je zatím bez názvu, byla jsem tak šťastná že můžu konečně něco vymyslet, že jsem ji celou psala od začátku úplně jiným stylem, než jsem měla původně v plánu podle snu, který mě inspiroval.

Co se tedy týče nejbližších článků, přepsala bych nejprv pár kapitol které jsou už hotové a pak se uvidí. Zase uvažuju o pokračování v povídkách, které jsem dlouho nechala ležet, jako třeba Fred a George. Jméno pro postavu z Řevu z lednice jsem konečně vymyslela, takže s tím taky budu moct začít, jen si nejsem vůbec jistá s tím Vlkem. Měla jsem tak nějak připravenou dějovou linii, ale jednak každý kdo to četl měl jiná očekávání o vývoji, což mě krom toho taky vyvedlo z míry (:D), jednak jsem se začala bát, že to bude chudé nebo že to nebudu schopná napsat tak, aby to vůbec bylo... kvalitní... a jednak mám strach, že se to nikomu nakonec líbit nebude. U jiných povídek si s tím starosti nedělám, i kdyby na ně všichni nadávali, tak bych je prostě psala dál, ale s tímhle se z nějakého důvodu strašně bojím a proto to odkládám. No, třeba to nějak vymyslím, až si konečně utřídím myšlenky. Ještě pořád se musím psychicky kurýrovat :))

A ještě jsem díky svému "dvojčeti" dostala v pátek úžasný a vtipný nápad na povídku, dobře, bude to Fanfiction, ale nebude to žádná klasická fluffy slaďárna, ani yaoi, ale budou tam účinkovat B.A.P, a myslím, že už mám i představu o názvu. Jen nevím, jestli se to taky vůbec někomu bude líbit. Ale s tím si budu dělat starosti až začnu.

No, nějak jsem se rozepsala. Upřímně, tenhle článek jsem začala psát už včera, ale byla jsem přerušena neustálým sčítáním důvodů, proč za všechny problémy jednoho člověka můžu vlastně jen já. Mimoto jsem se dozvěděla velice zajímavé věci, jako například že jsem velice sobecká, bezohledná a podobně. Ještě že jsem na to odpovídala jen v duchu. Buďto musím mlčet nebo lhát. V tomhle světě se prostě upřímnost necení. Jak se má dítě naučit pravdomluvnosti, když je stejně učeno nikdy neříkat, co si doopravdy myslí? Tohle je nemocný systém, vážně...

Ale jinak. Chtěla jsem ještě dodat (jako by toho už tak nebylo dost), že uvažuji o založení non-K-pop rubriky, kde se budu věnovat i jiným hudebním umělcům. Jen nevím, jak to pojmu. Možná bych vždycky o každém zase mohla napsat nějaké zběžné info a pak svůj názor a nějaké písničky. To by asi šlo. Tak se jde na věc ^^

Zatím vás zdravím a brzy se zase těšte na nové články :)

ANANAS




Nedávno jsem čistě náhodou zjistila, že mám na flashce celou diskografii Beatles. Nikdy jsem je neposlouchala, ale teď se jejich písniček nemůžu nabažit.






______________________________________________


Možná jste si už všimli nějakých drobných změn. Trošičku jsem to tu upravila, hlavně menu, ještě jsem si pohrála s rubrikami. Mám už delší dobu v plánu trochu zcivilizovat svůj design, tak to zatím beru jen tak zlehka. K tomu těžšímu se odhodlám asi jindy. Třeba až budou dvouměsíční úmorná vedra. To je strávím v chládku u počítače s nicmocovními programy a budu se snažit v nich vyrobit něco, co by nebylo mc k smíchu :D

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Choi Mari Choi Mari | Web | 19. dubna 2014 v 10:06 | Reagovat

Já měla celkem fajn spolužáky na střednín a i učitelé byli v pohodě, ale to věčné sezení v lavici a poslouchání výkladu a ta monotónost mě málem zabili.
Moje povídky taky nejsou nic moc, ale někde se začít musí. Když už nic jiného, tak se u toho za pár let alespoň pořádně zasměješ.
Já říkám, co si myslím, nosím to, co se mi líbí a poslouchám hudbu, která se mi líbí...a máš pravdu, nikdo to neocení. Kamarády bych spočítala na prstech jedné ruky, protože si všichni myslí, že jsem moc divná a šílená.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama