Tak trochu ztracená

30. října 2014 v 17:54 | Ananas |  Ananas
Ano, jsem tu!!!
Zhruba na začátku září jsem rozepsala článek o tom, jak se mi daří na nové škole, co je nového a tak, ještě někdy jsem se k němu vrátila, ale prostě ne a ne ho dopsat. Ještě se o to chci pokusit, a zveřejnit ho dodatečně (protože, ho prostě zveřejnit chci a chci a chci).

Teď mi skončily prázdniny, před kterýma jsem si říkala, že už by byla fakt ostuda nic nenapsat, když už mám tolik volna. No, vlastně mám ještě za úkol napsat kapitolku do jedné společné povídko-slátaniny o upírech, ale to asi počká na víkend nebo na zítra :D

________________________________________

Jak už říká nadpis, jsem nějak ztracená. Nevím, co si myslím, jestli jsem šťastná nebo ne, jestli mám ráda sebe a svět nebo jestli všechno nenávidím anebo jestli je mi to jedno. Jako bych prostě nic nechápala. Snažím se na to přijít, přemýšlím a přemýšlím ještě víc než předtím. Když na mě někdo mluví, sice reaguji a odpovídám, ale stále přemýšlím a přemítám v hlavě. Nejde to zastavit, už několik měsíců v kuse (ne-li déle, vlastně to nedokážu určit s jistotou) to tak mám, a nevím, jestli jsem jediná, nebo jestli to tak má každý. A při učení mě to trošku zpomaluje, ale ne že by mě to štvalo. Některé konkrétní části učiva považuji v hloubi duše za sprosté, nesprávné, nebo zbytečné, nepotřebné, překroucené, a to je jedna z mála věcí, kterými jsem si v této podivné době stoprocentně jistá.



Nevím, jak se mám, co si myslím, a nevím, co chci, aby ze mě bylo, nevím ani, jestli ve své snaze dělat některé věci co nejlépe se mi opravdu daří, jestli samým zaujetím nepřehlížím ještě něco daleko podstatnějšího, jestli si lidé, které si pamatuji od vidění, a vidím je každý den, a ráda bych je někdy oslovila, pamatují i mě, jestli navenek vypadám obyčejně nebo divně, nebo ztřeštěně, nebo zamyšleně a už vůbec sakra nevím, co mám dělat, abych si konečně něčím byla jistá, a mohla v klidu spočinout.

Byť jsem měla volno, a práce není zdaleka tolik, kolik by se dalo považovat za brutální, stejně nevím, jestli náhodou nejsem svojí myslí unavená a přepracovaná, svými pokusy se konečně někam dostat. Mám pocit, jako bych prostě neměla pevnou půdu pod nohama. Teda v určitém smyslu. Nevím, co se sebou mám dělat, protože to, co mne na mě samé nejvíc trápilo už jsem vyřešila, ale stále nejsem spokojená. A nevím, jestli mám myslet ve svůj prospěch, protože když už se o něm začnu sama přesvědčovat, vmete mi hned několik lidí do tváře pravý opak. Chci se konečně něčím zabývat, a neposlouchat ve škole o nějakých kvadratických číslech, synekdochách, diagramech, údajně pravdivé minulosti, a dalších zbytečnostech. Chci cestovat, vidět svět a nechat se uchvátit přírodními panorámaty, skládat písničky, mít klid, dělat to co chci až když chtít budu, jíst co chci, chodit kam chci, a myslet si co chci.

Učitelé se diví, že nic neříkáme a nemáme na probíranou látku vlastní názor, ale vždyť by se místo toho měli zamyslet, proč to tak je, a jestli nejsou náhodou jedněmi z těch, kteří to způsobují, byť o tom nemusí tak docela rozhodovat. Mám pocit, jako by mě už nic nedokázalo překvapit. To nemyslím v tom smyslu, ve kterém se tohle spojení obvykle používá, ale přesně tak, jak jsem to napsala. Spoustu lidí některé věci zaskočí, překvapí, šokují, zaujmou, a mně to vlastně ani nepřipadá nijak zvláštní. Ne že bych to o sobě chtěla záměrně hlásit, a snažit se být taková, spíš konstatuji, že jsem tohle zjistila.

Chtěla bych svobodu. A mám to tu zas. Kolikrát už jsem to jen řekla a napsala, a kolikrát si na to odpověděla "no jo, já vím...". A víte, reakce, která mě asi pokaždé nejvíc naštve je "to je sice hezké, ale nemůže si každý dělat co chce, to by nešlo, svět by nefungoval tak jak má, blablabla....". A kdo vlastně řekl, že ne? A jak jinak se přesvědčím o opaku, než zkušeností? Dnešní systém mi celý přide pokřivený, hrozný, nespravedlivý, nesmyslný, zmanipulovaný a ve všech ohledech špatný.

A popravdě, z některých lidí se mi chce vyloženě brečet, a zvedá se mi žaludek když se dozvídám o jejich činech. Nechápu, jak se může člověk někým takovým stát.... kdo by si to vlastně přál? Copak už všichni pozbyli zdravého rozumu? Nechci říkat, že já dělám všechno správně a mám ve všem pravdu, ale nedokážu pochopit, proč někdo.... Jak? Jak se někdo může dopustit takových ohavností nejen na jiných, ale dokonce na sobě? A nevěřím, že tyto lidi v hloubi duše těší dělat ze života peklo jiným.

Je to ale jen jedna z věcí, které mi narušují pocit štěstí. Ne že by byl kdovíjak silný. A to ani nemluvě o tom, zda se tak doopravdy cítím.

Mám pocit, jako bych nemohla nikomu věřit. Samozřejmě věřím, a věřím spoustě lidí (v některých případech i lidem, se kterýma jsem se v životě nesetkala), ale na druhé straně je spousta lidí, kterým jsem naivně a naplno uvěřila, a pak zjistila, že dělají všechno proti mně. Je to sice trochu jiné, než jak to vyznělo, a vlastně se tím ani nemusím kdovíjak trápit, jsem ale stejně zklamaná.

________________________________________

Skoro jsem se stala vegetariánkou. Nejdřív jsem narazila na články o kanibalech (i když ne záměrně), což mi samo o sobě připadá zvrácené, pak dokonce na jeden o muži, který pojídá/pojídal sám sebe (vlastně jsem ho celý nečetla, neměla jsem na to žaludek), a byla nějakou dobu v šoku z toho, že je někdo něčeho takového vůbec schopen, že to udělal z vlastní vůle. A po nějakých úvahách mi připadalo, že pojídání zvířat vlastně není tak úplně odlišné od kanibalismu, a jen proto, že to dělá většina, neznamená, že je to správné. Neříkám ani, že je to špatné, ale že mi to připadá zvrácené, což.... je asi to samé, že? :D Z určitého pohledu mi to prostě začalo připadat zvrácené, a když si to tak vezmete...

V čem nás (jak koho) děsí kanibalismus (mě osobně docela ano)? Protože máme pocit, že by se to mohlo stát i nám? Že pojídání těla někoho, kdo myslí jako my, žije jako my (do určité míry), a tak dále... Jen nerozumím, v čem je to jiné se zvířaty. Proto, že jsme nikdy nebyli zvířaty, nekomunikujeme s nimi jako se sebou rovnými a nevíme jak myslí, cítí a žijí? Proto, že nám nepřipadají dostatečně inteligentní a že nemohou myslet? Nebo proč vlastně? Já nevím, možná, že to lépe pochopím jindy, ale v tuto chvíli mi připadá, že pojídání zvířat je stejně zvrácené jako pojídání lidí. Představte si... Narodí/vylíhnou se a žijí jen proto, aby je někdo snědl. A kdyby to tak bylo s lidmi? A teď si představte, že jste nějaké to zvíře na té farmě/ve výběhu, kleci... Nikdy neuvidíte nic jiného než tohle, dokud vás někdo neodpraví. Může vás těšit, žít život v uzavřeném, nebo alespoň omezeném prostoru za těchto podmínek? A jestli chci ještě k tomu rozebírat kvalitu masa... ale to asi nemusím.

Minulý rok jsem poprvé ochutnala kančí maso. Sice bylo dobré, dobře připravené a tak, ale mně se prostě špatně jedlo, protože jediné, co jsem měla v hlavě byla představa onoho zvířete zaživa v porovnání s mým talířem. A přitom jen proto, že to bylo něco nového. Když jím kuřecí, vepřové, atd... vždyť to byla zvířata zrovna tak! Dokážu to sníst jen díky zvyku.

A tak jsem se téměř stala vegetariánkou. Nějakou dobu jsem jedla jídlo výhradně bez masa, a když už se přede mnou objevilo, snažila jsem se ho do sebe dostat co nejméně. Nakonec jsem s ním zase začala, ale klidně bych s ním skončila okamžitě. A proč to vlastně neudělám? Nevím... Jím maso, ale když to je možné, omezuji ho. A až si jednou budu vařit sama, nebude o tom diskuzí. I když do té doby bych to chtěla zvládnout taky.

Vlastně po tom, co jsem si prošla tímto přemítáním a uvažováním už mi maso nechutná tolik co předtím. Možná to bude tím přílišným přemýšlením, možná i tím, že to víc zkoumám a nehrnu do sebe bezmyšlenkovitě to, co přede mě kdo postaví. Ale ať už s masem skončím z důvodů etických, z důvodů kvality jídla, které chci jíst, anebo kvůli chuti, myslím, že mi chybět nebude. A zdá se mi, že důvodů, proč se ho opravdu vzdát mi postupně přibývá.


________________________________________


Chtěla jsem ještě něco napsat o hudbě, a to ze dvou směrů. Ten první směr... Stále pokračuji (mimoděk) v objevování nové hudby, skupin, písniek. Jelikož poměrně často sleduji filmy, stává se, že se mi prostě zalíbí soundtrack, nebo některá písnička, takže začnu pátrat. Stáhnu OST celého filmu, a když nadu to co mě zaujalo, zapátrám i po umělci. Tak se mi zatím líbily soundtracky z filmů: Temné stíny, 500 days od Summer, Čokoláda, American Hustle, Počátek, Lock, Stock and Two Smoking Barrels, a možná i z dalších, teď si zrovna nevybavuji.

A nedávno jsem měla vlastně i do školy takový projekt na hudební kulturu (je to správný pojem?) libovolné země. Asi nemusím říkat, která to byla :)) A jelikož jsem jenom nechtěla mluvit o komerčním popu (zní to možná ne zrovna mile, ale to neznamená, že ho nezbožňuju!), tak jsem si i něco zjistila o rockové, metalové, klasické, i indie scéně. Našli se mezi nimi i mí noví oblíbenci. Jako třeba skupina Jambinai, skupina 3rd line butterfly, pak "kmotr rocku" v Jižní Koreji, a krom všeho se mi i poměrně zalíbili Nightwish, Ocean Colour Scene a... to je asi všechno. Začínám objevovat další indie skupiny, teprve se s nimi seznamuji, a mám v plánu si poslechnout i něco nového od Jaurim (zatím jsem si asi půl roku vychutnávala jejich album Goodbye, Grief, a STÁLE mě ještě neomrzelo).


Jambinai - Time Of Extinction



3rd line butterfly - Dashi gaboni heunjokdo eobne
(doufám, že jsem to přepsala dobře, nevím, jaký je překlad)
moc se mi od nich taky líbí Hello, na té jsem momentálně závislá




Ocean Colour Scene - Hundred Mile High City



Inception soundtrack (Hans Zimmer) - Dream is Collapsing




Chcocolat soundtrack (Rachel Portman) - Passage of Time
(tuhle se momentálně učím na piáno)


No, a z té druhé stránky... Zase jsem začala skládat. Tentokrát se za to tak nestydím. Konečně jsem přišla na ten "fígl". A taky se mi lépe skládá beze slov. S textem mi to vyšlo zatím jen jednou z milionu. Je to spíše jak nějaká hudba do filmu, ale líbí se mi to, možná to někdy zveřejním (ale zatím si tím nejsem tak jistá).



Myslím, že to je vše. Jsem ráda, že jsem konečně něco napsala. Možná už jsem to někdy říkala, (i když jste si toho sami asi všimli :D), ale nejsem člověk, který dokáže psát pravidelně, a už vůbec ne něco vydávat každý den. Mám období, kdy píšu jako ďas, a mám období, kdy se neobjeví ani čárka. Ale myslím, že psát jenom když to jde je lepší, než se nutit každý den jak do domácích úkolů :)

Mějte se :))

Ananas
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Choi Mari Choi Mari | Web | 30. října 2014 v 20:23 | Reagovat

Mám pocit, že se vůbec neměním, ale také si vůbec nejsem jistá, jestli pozdravit lidi, které znám nejen od vidění, protože si mě nemusí pamatovat a protože si nejsem jistá, jestli jsou to vůbec oni. Docela by mě zajímalo, jak mě vidí ostatní a to nejen vzhledově, ale zatím se k tomu nikdy nějak nestočila řeč.

Když jde o přežití, tak se ke kanibalismu uchýlí snad každý. Vím, že je to hrozné, sníst někoho jiného, ale lidé mají velmi silný pud sebezáchovy. Pokud ale nejsou vystaveni extrémním podmínkám a mají možnost jiného jídla, pak je to pro mě zcela nepochopitelné. Maso nemám ráda a nikdy mít nebudu, i když jednou za čas ho sním.

Jednou jsem se ztratila (doslova a do písmene) a když jsem si to uvědomila, že stojím uprostřed polí a vlastně ani nevím, kde jsem, měla jsem docela strach. Ale zároveň to pro mě byla úžasná zkušenost. Zjistila jsem, že ztratit se někde někdy někomu ztracenému duševně velmi pomůže a taky jsem přišla na to, že můj orientační smysl je docela dobrý.

2 Ananas Ananas | 30. října 2014 v 21:33 | Reagovat

[1]:  tak to je zajímavé, já málokdy chodím sama někam, kde bych se mohla ztratit, ale kdyby na to přece jen někdy došlo, určitě bych se ztratila (a to jsem schopná být dezorientovaná i na místech, která znám nazpaměť). Zajímalo by mě, za jak dlouho bych našla cestu, ale věřím, že to pomohlo.

3 Choi Mari Choi Mari | Web | 30. října 2014 v 22:10 | Reagovat

[2]:Z hodinové cesty autobusem jsem si udělala asi osmihodinovou cestu pěšky a druhý den jsem se nemohla ani hnout, jelikož jsem si při tom natáhla snad všechny svaly v těle. Minulý týden jsem ztratila naprosto a málem jsem začala panikařit (určitě by se lidi divili, kdybych je zastavila na ulici a vyptávala se jich, kterým směrem je Meanwood), ale naštěstí jsem s sebou měla mapu. Ale rozhodně jsem od svého prvního opravdového ztracení víc odvážná a nebojím se někam chodit sama.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama