Bovisy, katakana, moje divné experimenty a ten zvláštní pocit

6. listopadu 2014 v 18:38 | Ananas |  Ananas
Ehm... Je to delší než jsem původně myslela, ale jestli má někdo chuť si přečíst extradlouhý článek z mého života, tak prosím :D

Pořád mám pocit, že se v sobě nevyznám a že se moc nechápu. Pořád mě žere, že mařím svůj čas v lavici, snažíce se nějak narvat do hlavy ty spousty zbytečností, které dosud snad nikdo pořádně nevyužil, zatímco fantazíruju o všem možném a hlavně o tom nemožném. Zároveň se mi ale už nějak daří se s tím vyrovnat a prostě to přežívat. Vlastně ještě nedávno jsem kvůli tomu byla úplně na dně, ale o něco se to zlepšilo. Později jsem si tak nějak probrala celou svojí současnou situaci, a i přes svojí nespokojenost kvůli některým věcem jsem přišla na dobré věci, které mě vlastně drží nad vodou, jako třeba spousta skvělých lidí kolem mě, jak ve škole, tak na internetu a vlastně i doma (základka byla v tomhle ohledu vyloženě peklo), o něco větší svoboda rozhodování a pohybu, možnost se třeba někdy vykašlat na školní obědy a koupit si místo toho něco pořádného (z nějakého důvodu má na mojí psychiku kvalita jídla velký vliv, asi proto, že se o to trošku zajímám a zkoumám to), fakt, že už nemusím vymýšlet způsoby, jak onemocnět, abych nemusela do školy...

Ale myslím, že po té počáteční euforické explozi v mojí hlavě pořád přetrvává takový zvláštní pocit. Nedokážu si ho zatím pořádně vysvětlit, ale přemýšlím o něm. Jako by prostě ještě něco scházelo. Ještě něco není tak jak by mělo. Nevím, jestli čekám, nebo jestli jsem jen nespokojená, ale myslím si, že bych na něj nějak měla zareagovat, něco s ním udělat, protože pak přeroste v tu nespokojenost a příšernou náladu a zase mě to potáhne dolu. Ale fakt nevím, co bych měla udělat. Učení neovlivním, sezení ve škole sice ovlivnit můžu, ale myslím, že bych toho pak litovala... Ale řekla bych, že tenhle pocit jsem u mě přetrvává hodně dlouhou dobu. Je akorát někdy silnější a někdy slabší, ale stále tu je. Asi už vím.



Na konci devítky to bylo vyloženě tragické, horší to bylo možná jen v šestce, kdy jsem i někdy uvažovala o sebevraždě, ale naštěstí jsem byla takový srab, že jsem si neudělala vůbec nic. (V životě by mě nenapadlo, že budu jednou vděčná za svojí zbabělost :D)

Zkrátka si myslím, že to pramení z mojí nespokojenosti se světem. Na základní škole to bylo hrozné, protože jsem z hloubi duše toužila po dobrých spolužácích, kteří by mě respektovali, brali jako sobě rovného člověka a jakkoliv by mě nepřiměli (nevím, jak převést tohle sloveso do průběhového času) nenávidět sebe a svoje okolí. A když už by mě tedy neměli nijak v oblibě, tak by mě alespoň nechali žít, a nedělali si ze mě zdroj škodolibé zábavy. Konečně, konečně, se to povedlo, hodně se mi ulevilo, a teď si svou novou třídu nedokážu vynachválit.
Teď mě pro změnu deptá škola jako taková a vlastně celý současný svět. Čím dál víc vidím a zjišťuji, že jsou všechno jen lži a lži a pravdy možná zrnko. Samé podvody, manipulace, balamutění, a křivosti. Od školního učiva, přes masmédia, hudební průmysl, potravinářský průmysl, až po války, politiku, počasí, vesmír, farmacii, medicínu, nemoci... Až ani nevím, co s tím mám dělat. Vlastně s tím možná nezmůžu nic. Musela bych odejít žít do jeskyně, a nakonec ani tam bych nebyla úplně v klidu.
Ale i když je mi jasné, že to změním asi těžko, stejně mě to štve. Alespoň, že můžu být vděčná za ty spolužáky. Je dobře, že se zlepšilo aspoň něco. Tak můžu doufat, že se časem zlepší postupně i to ostatní, i když momentálně se to zdá nereálné.

Taky mě poslední dobou fascinuje moje mysl. Experimentuju a pozoruju nové zajímavosti. Třeba to, že dokážu vědomě změnit svojí náladu k lepšímu nebo i horšímu, a to dost jednoduše. Ale někdy to k lepšímu přece jen jde hůř, to spíš když mám blbou náladu fakt dlouho, ale nakonec se mi to stejně povede. Někdy udělám vědomě něco špatně nebo svojí náladu a myšlenky nechám vědomě sklouznout k depresivním, jenom proto, že jsem zvědavá, co se stane a co s tím potom budu dělat. Vlastně je spousta věcí, na které jsem zvědavá, a proto je pro mě možná někdy těžké se rozhodnout, i když se mě třeba někdo zeptá, jestli ten džus chci s ledem nebo bez, protože jsem i částečně zvědavá na svojí reakci a na následky. Jako bych nesledovala sama sebe, ale televizi. A někdy mi trvá proklatě dlouho než se rozhodnu jak zareagovat. A nevím, jestli jsem jediná, ale často pozoruji chování ostatních, reakce v různých situacích, a popravdě mi to připadá mnohem víc fascinující a obohacující než naše hodiny psychologie, kdy nám to učitel sice umí vysvětlit, ale v závěru si z toho stejně moc neodneseme. Někdy mám prostě pocit, že jsem tak nějak... divná...? Nevím, jestli zrovna divná. Ale rozhodně.... sakra, nemůžu přijít na to správné slovo. No nevadí.

Taky zjišťuji, že mi sny často poskytují dokonalé odpovědi na moje úvahy, jaké to třeba je, když člověk umírá, nebo když se někomu líbím (ha, ha, ha :D trošku jsem váhala, jestli to zamlčet, ale stejně), a ne že by se mi o tom zdál sen hned ten den, ale nějak si to vhodnou dobu najde (ale zatím jsem nezjistila jak). A ať už je to takové doopravdy nebo ne... ten sen o umírání mnou hodně silně pohnul. Ne že by to byla noční můra jako třeba že mě pronásleduje vrah, mimozemšťan, nějaká šelma nebo monstrum nebo podobně. To bývají prostě ty zlé sny, ze kterých se člověk budí zlitý potem, ale většinou těsně předtím, než by se mu vážně něco stalo. Těch jsem měla spousty, ale tenhle mě přímo ohromil. V ději samotném jsem se ani tolik neorientovala, ale ta smrt byla zásadní. Vím, že jsem byla uprostřed nějaké holé pláně, žádná tráva, suchá půda. A scéna jak z filmu, tři chlápci na sebe mířili pistolemi, pak jsem zvedla zbraň já, a všichni ji najednou namířili proti mně. Ale nezastřelili mě. Kamsi odešli a na mě začaly z výšky létat granáty. Nejdřív jsem měla strach o život a snažila se uhýbat, ale pak jako by to už nešlo. A to byla ta zásadní chvíle, kdy paniku vystřídal klid, a smíření se smrtí. Nevím, co to bylo za granáty, postupně na mě dopadaly a trhaly mi končetiny, ale místo bolesti jsem cítila takové příjemné teplo. A když jsem se probudila, dlouho jsem ležela na zádech a nechala si to projít hlavou. Smrti jsem se nikdy kdovíjak nebála, ale možná, že to bylo jen proto, že jsem jí nikdy přímo nečelila.

Sny mám moc ráda, a jsem ráda také proto, že se mi teď zdají v podstatě každou noc.



Už delší dobu sleduji na webu Aluška.org postupný nárůst energií Bovis dopadající na Zemi, a i když jsou čísla tak vysoká, že jsem dosud takové názvy neznala, stejně nevím, jestli je to fakt hodně, nebo jestli zdaleka ne. A taky by mě strašlivě zajímalo, jak se to konečně vyvine. To se budou zvyšovat do nekonečna? Někde musí dojít k nějakému vyvrcholení a nějaké výrazné změně. Někteří lidé pozorují změny větší, já teda až tak velké ne... Podle jedné knížky, na kterou jsem nějak narazila v knihkupectví (a taky nevím, nakolik důveryhodná může být) dojde ke změnám ve společnosti do roku 2015. Takže buďto se tomu pak společně zasmějeme, anebo se fakt něco změní. Vlastně tomu věřím, ale zároveň si nejsem jistá, jestli tomu nevěřím náhodou spíš proto, že hrozně moc po nějaké té změně toužím. Ale září a říjen utekly rychle, takže podle mého bude leden co nevidět.

Jinak jsem se dneska konečně vrhla na katakanu. Pár znaků si už pamatuju, ale hlavně musím hodně procvičovat a opakovat, abych mohla konečně pokračovat, protože zatím mám vypsáno žalostně málo znaků. Ale třeba to zvládnu fakt rychle, ostatně teď pozoruji svoje vzrůstající zapálení a hodně mě to baví. Sice jedna spolužačka má trošku kecy a vím, že si myslí, že jsem trochu cáklá, ale vlastně to byla ona, kdo včera machroval s tím, že ví, co znamená arigato gozaimasu, nebo kdo se čas od času chlubí svými základy francouzštiny, takže o nic moc nejde. Ale ne že bych na ní byla nějak naštvaná. Už je prostě taková, má náladovou povahu, špatně snáší, když jde někomu něco líp než jí a tak... ale bývá s ní i sranda, takže je to tak nějak vyrovnané.

Jinak mi přijde až trochu vtipné, s jakou radostí se vrhám do učení věcí, které po nás ve škole nechtějí, zato když se mám učit něco do školy, tak to jde fakt blbě, a stejně si z toho pamatuju většinou tak polovinu, protože i když zapomenu na to, jak s tím nesouhlasím a jak zbytečné mi to připadá, stejně mě to tak ukrutně nezajímá, že to možná i vyjde nastejno. Ale jelikož se učím korejsky a začínám i tu japonštinu, taky se učím na klávesy skladby, které se mi líbí a zlepšuji se i trošku ve skládání (dneska se mi podařilo vymyslet krátký text, škoda, že fakt jenom krátký). Takže mám radost, že mi jde to, co mě opravdu zajímá, a když schytnu trojku, tak to beru v pohodě. Ještě tak se dokážu učit na němčinu, protože jazyky prostě miluju (škoda, že máme jen angličtinu a němčinu, nejradši bych k tomu přibrala ještě třeba francouzštinu (tu už jsem na základce začala) a ruštinu, což možná budeme později mít, a taky španělštinu, která mi připadá moc hezká). Ale taková biologie, byť jí považuji za alespoň trochu využitelnou, mi do hlavy prostě nejde. No, když prolezu, a pak z něčeho odmaturuju, tak si myslím, že to přece jen bude v pohodě.


Black Lips - Bad Kids
Tuhle momentálně zbožňuju, vždycky se začnu usmívat když jí poslouchám.


The Castaways - Liar Liar
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Choi Mari Choi Mari | Web | 6. listopadu 2014 v 21:34 | Reagovat

Já měla nejhorší období na konci základky a začátku střední, kdy jsem také uvažovala o sebevraždě. Zkoušela jsem, jak dlouho se dokážu přimět nejíst a někdy i nepít a jednou jsem si rozedřela nohy hřebíkem, protože jsem sama na sebe byla hodně naštvaná. Taky jsem měla období, kdy jsem den nebo dva nepromluvila ani slovo. Pořád ještě mám občas chvíle, kdy chci prostě nebýt (ale ne umřít) nebo mám náběhy na panický strach z budoucnosti.

Moji spolužáci ze střední sice byli o dost lepší, než ti na základce, ale moje zájmy se jim moc nelíbyly. Často mě prosili, ať už nemluvím a to bolelo a zvlášť, když to nebylo proneseno zrovna milým tónem. Ale na rozdíl od základky se mnou alespoň mluvili.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama