Jak jde život (konkrétně můj)

13. března 2015 v 11:11 | Ananas |  Ananas
Jop, já vím, že tu v podstatě nepíšu o ničem jiném než o sobě :D

No, nad tímhle oříškem pár dnů uvažuju. Že bych dala svému blogu konečně nějaký směr, protože co sem tak většinou dávám? Články o sobě, tuny písniček, čas od času začnu povídku, na kterou se po chvíli vykašlu (mohla bych třeba začít psát jednorázovky, to by asi bylo chytřejší), ... Přemýšlela jsem, jestli není trochu zbytečné psát o K-Popových skupinách, totiž... to si může kdokoliv vygůglit (i když je fakt, že lidi leniví, takže před trochou námahy zvolí nevědomost),... Já nevím.

Možná sem tam moje obrázky? Poslední dobou jsem se trochu rozjela s chibi postavičkami (zvlášť na okrajích mých sešitů), popř chibi fanarty mých K-Popových oblíbenců (heheh). Některé zbývá dokončit, tak bych je sem mohla potom hodit až budou hotové. Nevím, jak se komu budou líbit, ale to by mohlo pro začátek být :D Já tak nějak od malička, kam až mi paměť sahá, miluju kreslení (přála jsem si být malířkou), a teď se tomu po nějaké době zase věnuju víc (ehm jo, hlavně při hodinách). No, zkusíme a uvidíme. Taky mám pořád ten ne-úplně-nejhorší fanart Sugy z BTS, který jsem sem asi stále ještě nedala + jeden rozdělaný fanart (taky Suga), tentokrát ani jeden není chibi, spíš jakýsi pokus o překreslení normální fotky. Asi sem nejdřív hodím ten první.

No, to by asi šlo, pro začátek k mému uvažování. Vlastně mě ještě napadá, že je to ten důvod, proč mi to na blogu vždycky po čase... chcíplo :D Na dlouhé povídky nemám trpělivost, a jinak není nic moc, čemu by stálo za to ty články zasvěcovat. No, uvidíme jak se to vyvine. Třeba se k tomu nějak dopracuju.



A vlastně jsem chtěla napsat -jako tradičně- co je nového.



No, momentálně nemám ani trochu chuť cokoliv dělat, protože... no, jsou prázdniny, tak jsem zlenivěla, ale zároveň už zbývá jen dnešek a víkend, a pak bude následovat brutální týden plný testů a zkoušení, a jsem si až nepříjemně dobře vědoma toho, že jsem se na to chtěla (nebo "chtěla") naučit (popravdě, moje známky za tohle pololetí stojí fakt za pšouk).... Jenže chápete.... PRÁZDNINY!! ach jo. No já vím.

A znova jsem v jakési mírnější fázi nejistoty všeho... Já nevím. Ale je to mnohem lepší než dřív. Jsem tak nějak zároveň klidná. Se sebou už jsem se srovnala, přijala jsem se takovou jaká jsem, zjistila jsem, že můžu dokázat cokoliv, po čem budu toužit (i když to vlastně může dokázat každý).... Jsem se sebou spokojená a jsem docela dost šťastná (jo, to zní fakt jistě), ale je tu pořád tuna otázek, které mě svrbí, a nedávají mi spát. Klidná jsem jenom proto, že vím, že se na sebe můžu spolehnout (co jiného mi taky zbývá). Ta rozpolcenost ale už víceméně mizí. Už se dokážu shodnout sama se sebou, a zjistila jsem, že ty další dva hlasy v mojí hlavě se objevují akorát když dělám něco, co je proti mně samotné, proti tomu jaká jsem a jaká chci být. Když jsem sama sebou, je to v pohodě, ale když se snažím přizpůsobit povaze podmínkám, které ke mně nesedí začnou se ozývat.

Myslím, že klíčem ke klidu je, moc věci neřešit (ale zároveň uvažovat různé možnosti), hlavně ne do příliš daleké budoucnosti, jestliže nevím, jak se co bude ještě vyvíjet. Prostě být u samotného průběhu, dělat to, co můžu dělat teď. Takhle jednoduché to asi bylo celou dobu.


Dneska jsem se probudila s ohromným hladem, tak jsem si řekla, že zkusím nějaké smoothie, když to pořád doporučují. No, zkusila jsem (podle receptu) rozmixovat červenou řepu, banán, jogurt a kousíček zázvoru, nechutnalo to špatně, ale možná to bylo moc husté (měla jsem přidat víc vody), takže teď mi bylo lehce šoufl, ale už je to lepší :D Když já nevím, nejsem moc zvyklá snídat, ale pak teda nevím, co mám dělat když mám hlad! Asi prostě něco malého (tohohle bylo docela dost, i když jsem řepy dala polovinu toho, co bylo uvedeno)...

Začala jsem trošku cvičit, jednak na páteř, jednak protahovat zadní stehenní svaly a jednak posilovat trošku břišáky. Teda, beru to hoooooodně zvolna, většinou tak dvacet třicet sedů-lehů a to protahování. Narozdíl od mých minulých pokusů se mi ale zdá, že to i má nějaký droboulililinký efekt. Ať už bude větší či menší, ráda bych u toho zůstala, aspoň nějakou tu fyzickou aktivitu bych tělu dopřávat měla.

Zjišťuju, že tenhle rok se mi nabízí opravdu tuna možností si plnit další cíle z mého seznamu (ten už mezitím dosáhl nějakých 280 položek s cca 50 splněnými a 10 vyškrtnutými). Prošla jsem si ho úplně od začátku, a u každého cíle, který se mi pravděpodoně splní, si dělám tužkou puntík. A je jich něco kolem 30-40. Kus z nich je už docela jistý, kus zase už tak jistý není, ale znatelně se blížím jejich splnění, a zbytek můžu splnit vlastně docela snadno, když si na to najdu chvilku (nebo větší chvíli) čas a dám se do toho. Připadá mi to až neuvěřitelné, a možná trochu podezřelé.

Taky jsou úkoly, které se naopak děsím, že se mi opravdu vyplní, jako třeba "Lézt větrací šachtou". Jo, proč jsem to tam vlastně psala si nejsem dodnes jistá. Prostě se mi to ve filmech vždycky líbilo, ale zároveň bych řekla, že mám lehounkou klaustrofobii, ale spíš v těch případech, kdy vím, že se z toho prostoru můžu kdykoliv dostat. Například ve skříni nebo našem špajzu mi to vůbec nevadí. No, vlastně si už vůbec nejsem jistá, jestli tou šachtou chci lézt. Možná bych to mohla vyškrtnout úplně (jo, občas názor změním). Ale nechce se mi :D

A taky jsou tam položky, které bych mohla splnit kdykoliv, ale jsem na to trochu srab. Jako třeba "Sníst celý citron" (samozřejmě oloupaný). Vlastně jsem to i skoro udělala, kdyby mi ho kámošky nezačaly ožužlávat, a pak mi neupadl na koberec a ony s ním pak nevydrhly rtěnku ze zrcadla. No... co dodat, s nima se člověk nikdy nenudí.


Ještě pořád přemýšlím o té škole. Vlastně jsem se už nějak srovnala s tím, že do sebe musíme hustit tuny učiva. Přestala jsem nad tím fňukat, a uvědomuju si, jak to bylo na základce lehoučké. No, tady se to taky dá zvládat. Když se člověk snaží. Ale mě to nějak moc netrápí. A to mě právě trochu děsí. Je mi to nějak ukradené, ale nemělo by, protože bych docela ráda prošla prvákem. Zajímavé, že v některých předmětech nemám žádný problém, ale jiné jsou pro mě smrt. Tedy spíš - zvládala bych je kdybych chtěla, většinou udělám nějakou debilní chybičku, která mi srazí známku, anebo se na to vykašlu, a nic pak neumím. Je mi jasné, že toho moc nevyužiju, ale jsem s tím smířená, tak mě to už ani netrápí.

Vlastně se považuju za šťastného člověka. Cítím se tak. A teď bych si dala něco dobrého, flákla sebou na gauč a přemýšlela o nějaké jednorázové povídce (ony povídky vlastně asi mají být jednorázové).
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mari Choi Mari Choi | Web | 13. března 2015 v 11:42 | Reagovat

S těmi povídkami můžeš zkusit začít s co nejkratšími, jako si třeba dát limit 100 slov a postupně to zvedat a ono to třeba nějak půjde. Když nad tím uvažuji, tak mi trvalo asi rok a půl, než jsem začala psát příběhy delší jak dvě A4. A myslím, že deník + sem tam nějaký kratší příběh + obrázky + hudba je celkem dobré zaměření a mohlo by ti i vydržet, když jsou to věci, co děláš ráda.

Ten citron si klidně můžeme sníst společně (takovým mým tajným snem je pomoci ostatním lidem splnit jejich sny...a citrony jím ráda, sníst jej celý pro mě není problém). V neděli se vracím domů, tak si mě můžeš najít na facebooku nebo kdekoliv jinde (myslím, že mám všechny kontakty na mě vypsané na blogu) a můžeme třeba společně pohnout s nějakými těmi tvými malými sny.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama